STJ - část druhá

26. května 2016 v 20:02 | Miki |  Selekce trochu jinak
Naštvaná a zároveň vyděšená jsem vrazila do svého pokoje. Prudké otevření dveří vyděsilo moje smějící se komorné. Susie, Ann, Luna, Jess i Beth se strašně lekly. Susie otevřela pusu, pravděpodobně mi chtěla vynadat, ale když viděla můj výraz, pusu zase zaklapla.
"Ann, přiveď mi ministra Haynese. Musím s ním okamžitě mluvit!" poručila jsem ji nekompromisním tónem.
"Hned ho přivedu," uklonila se a odešla.
"A vy mi najděte Nicka, Sama, Alexe a Liama," řekla jsem Luně, Jess a Beth, "ať za mnou neprodleně přijdou!"
"Hned je přivedeme," uklonili se moje komorné a vystřelily z pokoje rychlostí blesku.
"Susie?" pronesla jsem, když jsem sebou praštila do nejbližšího křesla.
"Ano, Jupiter?" přistoupila ke mně blíž.
"Zařiď prosím moje přestěhování do zámečku, ano?" vydechla jsem unaveně.
"Děje se něco?" měřila si mě starostlivými pohledem.
"Nic, jenom budu brzy vraždit," sklíčeně jsem se zasmála.
"Tak když neztrácíte smysl pro humor, tak je všechno v pořádku," přidala se k mému smíchu.
"Kéž by," ušklíbla jsem se, "a jdi už prosím, chci být chvíli sama, než dorazí."
"Jak si přejete, Jupiter," uklonila se a odešla.
Konečně jsem byla zase sama. Pokud je Haynes v kanceláři, tak mám zhruba čtvrt hodiny, než ho sem holky přivedou, abych si v hlavě všechno urovnala. Musela jsem rychle obsadit místa mé osobní ochranky, kterou jsem asi před třemi roky propustila, jelikož ti Susaniny donašeče jsem nemohla vystát. Tehdy jsem si doslova vydupala, že ochranku nechci, ale v průběhu Selekce pochybuji, že bych měla to štěstí a byla bez ochranky. Takže si ji musím rychle opatřit, než mi ji někdo přidělí.
,,Mmmm," ozvala se z měkoučké sedačky, ve které byla rozvalená, Digger.
Vypadalo to, jako by reagovala na moje myšlenky, jako by věděla na co zrovna myslím. S úsměvem od ucha k uchu jsem si sedla vedle své pumy: ,,Já vím, že ty mě ochráníš nejlépe, ale budeš se o mě muset s kluky podělit," pohladila jsem ji po zádech a ona spokojeně zabručela.
,,Jupiter?" zavolal na mě mužský hlas doprovázející klepání na dveře.
,,Dále," vyzvala jsem osobu za dveřmi a zvedla oči od Digger.
,,Ahoj, prý si mě volala," vykoukla na mě Nickova hlava.
Byla jsem strašně ráda, že ho vidím. Nemuvila jsem s ním už skoro tři dny, protože ho Mark pořád úkoloval a tak jsme se přiblížili k našim rekordním pěti dnům, které jsme se neviděli. Okouzlující úsměv. Lehké strniště. Hnědé vlasy trčící do všech stran. Úžasné modré oči. To všechno mi chybělo.
,,Ahoj," usmála jsem se, ,,pojď, posaď se. Potřebuji s tebou mluvit," ukázala jsem na jedno ze dvou polstrovaných křesel.
,,Dík, děje se něco, že jsi tak vážná?" pohodlně se usadil.
Sedla jsem si do druhého křesla a spustila: ,,Max… zítra spustí Selekci."
,,Cože?" vyvalil oči.
,,Slyšíš dobře," přikývla jsem na souhlas.
Nick moc dobře věděl, že nechci žádný vztah a už vůbec se nechci vdávat. Minulý rok jsem kvůli mým možným vdavkám ztropila příšernou scénu. Odmítla jsem všechny nápadník dřív než jsem je vůbec viděla. Prošla jsem všechny dostupné sbírky zákonů až dvě stě let zpátky a nenašla jsem vůbec nic, co bych mohla použít abych obešla nařízení o svatbě před korunovací, takže moje účast v Selekci byla nevyhnutelná. I když byly tu ještě dvě další možnosti a jedna se mi příčila víc než druhá. Kdybych odmítla účast v Selekci a nechtěla se vzdát vlády, což je jedna z možností, tak bych si musela vzít svého nevlastního bratra Christophera. Už jenom z té představy se mi zvedal žaludek.
,,A pro tebe nebo pro vtěrku?" optal se opatrně.
,,Můžeš hádat," ušklíbla jsem se.
,,Jupiter," vstal a objal mě, ,,je mi to líto."
Nevím, jak to dělal, ale vždycky věděl, co říct, udělat aby mi ulevil. Věděl jak mi zvednout náladu, jak mě donutit zapomenout na problémy, jak mě uklidnit. Byl to ten nejlepší kamarád jakého si může dívka přát.
,,To mě taky, ale není jiná možnost!" zamumlala jsem mu sklesle do ramene.
,,Vždycky je jiná možnost. To mi pořád dokola opakuješ," mluvil mi do vlasů.
,,Hm, tak to se pletu," mrmlala jsem dál.
,,Jupiter! No, tak. To se zpraví. Znám tě až moc dobře na to, abych nevěděl, že ty to nevzdáš a budeš bojovat."
Zesílila jsem stisk: ,,Jenže já se nechci vdávat," zadržovala jsem slzy. Už mě přišla podpořit dokonce i Digger, která se mi otírala o nohu. Připadala jsem si naprosto bezmocná. Neexistuje žádná úniková cesta.
,,Vždyť Selekce netrvá týden," zasmál se Nick.
,,To možná ne, ale do narozenin si musím někoho vybrat," popotáhla jsem.
,,Cože?" natáhl si mě na délku paží.
,,To si hluchej?" zamračila jsem se.
,,Tak promiň, ale takhle krátká Selekce nikdy nebyla," bránil se Nick.
,,No vidíš, tak teď bude," založila jsem si ruce na hrudníku.
,,Klid, to nějak vyřešíš. Jako vždycky," povzbudivě se usmál.
,,Hm, zdá se, že mě zase přeceňuješ," tvářila jsem se jako kakabus.
,,Nemysli na to rebelko," mrkl na mě, ,,to bude v pohodě." přitáhl si mě zase zpátky.
,,Neříkej mi tak. Je to nevhodný oslovení pro princeznu. Kolikrát ti to mám opakovat?" usmívala jsem se mu do hrudníku.
,,To mě už neodnaučíš, rebelko."
Povzdechla jsem si: ,,Víš, že tě můžu nechat zavřít?"
,,Vim a ty zase víš, že bys mi to neudělala," zašeptal mi do ucha.
,,To si jenom myslíš," ušklíbla jsem se
,,Ne, to vím." usmál se mi do vlasů.
,,Asi tě nepřesvědčím, viď?" smála jsem se opětovala mu objetí.
,,Znáš mě."
,,To teda jo, proč nemůžeš být můj bratr ty?" povzdechla jsem si a pohodlněji se uvelebila v jeho objetí.

,,Jupiter, vždyť jsme skoro jako sourozenci."
,,Vždyť já vím," usmála jsem se na něj, pevněji ho sevřela, a pak propustila ze svého objetí, ,,a kde si nechal Al…"
,,Promiňte, že rušíme, ale můžem dovnitř?" nakukovala do pokoje blond hlava.
,,Alexi, už jsem Tě postrádala" zasmála jsem se.
Dveře se otevřely víc a dovnitř vešel Alex, Sam a Liam s mými komornými v těsném závěsu. Jediný kdo tu ještě nebyl byla Ann a ministr.
,,Fakt?" schválně to protáhl a naklonil hlavu ke straně.
,,No jasně," přitakala jsem.
,,Tak to mě pojď taky obejmout," rozevřel náruč a já do ní vběhla.
Alex byl neuvěřitelný. Jeho otec je sice přísný a naprosto bez smyslu pro humor, ale on je jiný. Je to přesný opak svého otce. I ve svých skoro dvaceti čtyřech letech pořád vypadá jako pubertální rošťák. Svalnatý pubertální rošťák.
,,Chyběl si mi," usmívala jsem se v jeho sevření.
,,Vrátil jsem se teprv včera. Měl jsem toho moc," ospravedlňoval se.
,,Jen kdybys nebreptal." šťouchla jsem ho prstem do boku, ,,Mám pro vás překvapení, kluci," šibalsky jsem se na ně usmála.
,,A jé jé," zvedl oči v sloup Alex.
Plácla jsem ho ze srandy po ruce, jako bych ho chtěla potrestat za jeho poznámku.
,,Tak to se máme na co těšit," podpořil svého kamaráda Sam.
,,No to snad né," ušklíbl se Liam.
,,Ale néé," přidal se k nim Nick.
,,Hej, to jste se na mě jako domluvili jo?" pozvedla jsem obočí.
,,My? Néééé," prohlásili sborově s nevinnými výrazy.
To mě dorazilo a propukla jsem v záchvat smíchu, ke kterému se přidali i všichni ostatní. Čím to je, že pokaždé, když jsem s těmihle kluky, tak starosti zmizí a já jsem šťastná, jako už dlouho ne. Jsou úžasná parta, kéž by tahle chvíle trvala věčně. Kéž by moje starosti a povinnosti byly navždy pryč. Moje přání však nebylo reálné. Náš hlasitý smích přehlušilo klepání na dveře.
,,Vstupte," uklidnila jsem se jako mávnutím kouzelného proutku.
,,Vaše Výsosti," uklonila se mi Ann, ,,ministr Haynes, je zde."
,,Ať vstoupí," pokynula jsem jí s hlavou hrdě vztyčenou.
Ann otevřela dveře dokořán a Haynes vešel: ,,Dobré ráno, Vaše Jasnosti," uklonil se mi, ,,prý potřebujete moje služby." přišel blíže a políbil mi ruku, tak jak do dvorská etiketa nakazuje.
,,Susie, všechny můžete odejít. Dnes snídat nebudu. Takže jediné, co po vás chci je zařídit moje přestěhování," pokývla jsem na ně, ,,teď můžete jít."
,,Vaše Výsosti," uklonili se mi sborově a spěšně odešli.
,,A vy pánové se prosím usaďte," pokynula jsem jim na pohovky a křesílka rozestavěné po místnosti a sama se do jednoho posadila.
,,Zavolala jsem si Vás," obrátila jsem se na ministra, ,,protože budu pro tyto mladíky potřebovat nové pracovní smlouvy na dobu neurčitou, které budu moct vypovědět pouze a jenom já a potřebuji, aby byly podepsané do hodiny. Bylo by to možné?"
,,Jistěže, ale na jakou pozici, Vaše Jasnosti?"
,,Na pozici mé osobní ochranky," řekla jsem jako by se vůbec nic zvláštního nestalo.
,,V...v… Vaší ochranky?" divil se ministr.
,,Ano, slyšel jste dobře. Do hodiny budou smlouvy sepsané a podepsané," trvala jsem na svém. Tvářila jsem se klidně, ale bála jsem se, že to nevyjde.
,,Ale Výsosti, tito chlapci nemají…"
,,Vy jste mě neslyšel? Řekla jsem to snad dost jasně co po Vás chci, nebo snad ne?" zpřísněl mi hlas.
,,Jistě, ale takovéhle rozhodnutí. Nechcete to ještě zvážit?"
,,NE! Smlouvy pro tyto mladíky budou DO HODINY ležet na mém stole a čekat na můj podpis. Plat, pravomoce, privilegia, práva a povinnosti, vše se bude shodovat se smlouvami ochránců například krále nebo královny. Rozumíte mému příkazu, nebo to chcete ještě jednou zopakovat?" pozvedla jsem tázavě obočí.
,,Není potřeba Jasnosti, vše bude tak, jak si přejete," náznakově se mi uklonil.
,,Výborně a ještě od Vás potřebuji jednu věc. Do oběda chci mít na stole všechny dostupné papíry k Selekci. Naprosto vše, co je v archivu i v knihovně," postavila jsem se.
,,K Selekci?" taktéž vstal, ,,Chcete tím neznačit, že…"
,,Ano, Selekce bude a už…" moji odpověď přerušil vyzvánějící mobil, ,,Ano?"
,,Pusťte si televizi," oznámil mi Susiin hlas.
"Proč?" zamračila jsem se.
,,Christopher o Vás mluví na druhém kanále," řekla mi spěšně.
,,Cože?" položila jsem hovor.
Proč by o mně mluvil? Co když se chystá zveřejnit, že se chystám zahájit Selekci? Proč by to ale dělal, co by tím získal? Na druhou stranu zná můj přístup k téhle soutěži a pokud se rozhodne, že mi tímhle zavaří, tak by to toho jistě šel.
"TV, druhý kanál, ON," zapnula jsem televizi.
,,…Selekce," usmál se.
,,A kdy se budeme moct těšit na oficiální prohlášení krále a princezny?" zeptala se ho zrzavá reportérka.
,,Král se k této šťastné události vyjádří v dnešních Událostech, a co se týče mé sestry, tak nevím, kdy se k tomu vyjádří. Pokud vím, tak právě zařizuje přípravy," usmíval se dál.
,,A co si o Selekci myslíte vy?" přiblížila se ke Chrisovi.
,,Po tom, co moje drahá sestra minulý rok odmítla nápadníky z řad zákonodárců a šlechticů ji vlastně zbyly pouze dvě možnosti a ona si zvolila tuhle. Bojím se, o ní, ale byla to její volba a já ji respektuji a samozřejmě ji budu pomáhat a radit," zářivě se usmál do kamery, ,,Teď, když mne omluvíte, mám ještě nějaké povinnosti."
,,Samozřejmě, Vaše Veličenstvo, děkuji Vám za rozhovor," uklonila se.
,,Bylo mi ctí, slečno" políbil ji ruku.
,,TV, OFF!" křikla jsem rudá vzteky, ,,Máte dvě hodiny na smlouvy i na doručení všech papírů k Selekci do mého pokoje, pane ministře. Doporučuji Vám tedy, abyste neváhal a vyrazil splnit, co jsem vám řekla."
,,Ale Jasnosti, to se ned…" snažil se zaprotestovat.
,,Jděte!" zvýšila jsem hlas a otočila se k němu čelem.
Co si to dovoluje? Proč se pořád plete do mých věcí? Ten blond trouba by si zasloužil pořádnou lekci. Stačilo mi ho vidět. Stačilo mi slyšet jeho hlas a hned jsem se naštvala. Hned moje pocity nabrali stejně rychlý spád, jako před chvílí v Maxově kanceláři.
,,Jak si přejete, Výsosti," nasadil svůj podlézavý tón ministr, uklonil se a odešel.
Tak jedna katastrofa je za mnou, ale jak se vyhnout té další? Jak zamezit tomu, aby mě pouhý pohled na toho grázla dostal téměř do nepříčetnosti?
,,Jupiter?!" přistoupil ke mně Alex
,,Teď ne," odsekla jsem mu. Digger se přede mě postavila a na Alexe zavrčela, ,,Jděte dohlédnout na Haynese. Za dvě hodiny se tu sejdeme," oznámila jsem jim a rozběhla se, s Digger v patách, pryč.
 

STJ - část první

17. května 2016 v 18:47 | Miki |  Selekce trochu jinak
Jako každé ráno před snídaní i dnes jsem byla ve stájích. Vůně sena, klapot kopyt, řehtání koní, sluneční paprsky zalévající stáj svým světlem. Nedokážu si představit jak lépe začít den. Zbožňuju to tady. Stáje jsou jedním z mých oblíbených míst. Tady nejsem princezna, mylady, ani její veličenstvo. Tady jsem jenom obyčejná osmnáctiletá holka milující koně.

Selekce trochu jinak

7. května 2016 v 11:54 | Miki |  Selekce trochu jinak


Četli jste někdo knihu selekce? Tak určitě víte, co si pod tímhle slovem představit, ale napadlo vás někdy, jak by selekce vypadala, kdyby si svoji druhou polovičku musela vybrat princezna a ne princ? Jak by taková selekce probíhala? 24 z vás si to může vyzkoušet. Pokud by si dívky chtěli procvičit myšlení jako kluci a občas i psaní z jejich pohledu, tak neváhejte, holky, a rozklikněte tuhle knížku. A kdyby se kluci chtěli do projektu zapojit, tak ať se s radostí přidají. Jsem opravdu moc zvědavá, jak to všechno půjde a co vaši kluci budou říkat na princeznu :D
 


Selekce trochu jinak - REÁLIE

7. května 2016 v 11:33 | Miki |  NOTE
Je rok 2936. Svět se změnil od základů. Jen co se vzpamatoval po třetí světové válce, kterou rozpouzalo bývalé Rusko, musel čelit globálnímu oteplování. A jakoby to nebylo dost, byl spáchán atentát na amerického prezidenta, když byl na návštěvě v Africe, což rozpoutalo čtvrtou světovou válku, kterou vyhrála americká strana. Američané tak zíkali právo veta při rozdělování území a vytváření nových ústav.
Z Eleanor Destiny, která po celou dobu stála na straně obyčejných lidí, se stala první císařovna. Všichni noví vladaři všech nově vzniklých říší se jí museli zodpovídat. Co řekla, to platilo. Také určila, že tato funkce nebude dědičná, protože historie ukázala, že ne vždy je vlastní krev tím nejlepším pokračovatelem. Toto její rozhodnutí podpořili vladaři všech zemí i s tím, že svého nástupce si vždy císařovna či císař zvolí sama podle svého uvážení.
Státy Severní Ameriky se po čtvrté světové válce sjednotily v jedno státní zřízení, které se pojmenovali Vernnské království. Charles Destiny, první král a otec Eleanory, rozdělil zemi na sedm regionů, včetně Podhradí, které je svou rozlohou nejmenší. Jmenoval taktéž správce jednotlivých regionů z nichž se postupem času stala nejvyšší šlechta. Zákonodárce, kteří ho podporovali ve všech směrech a za všech okolností vyzvedl do výšin společnosti a naopak ty, kteří zastávalli jiné názory než on srazil na samé dno, čímž neúmyslně stvořil vrstvu Odpadlíků, kteří tehdy samozřejmě nebyli tak početní jako dnes.
Nynější král Maxmilián III. Gross vládne tvrdou rukou. Po tom, co zemřela jeho žena Spring Elizabeth Gross Destiny zahořkl a jeho vláda se stala tyranií, ve které ho jeho nová žena Susan Sett Gross podporovala. Tímhle sňatkem princezna získala nejen macechu, ale i staršího bratra, který se jmenuje Christopher Maxmillián Sett Gross a po nějakém čase i další sourozence. Králi a Susan se po dvou letech manželství narodila dvojčata, holčička Winter Ester Sofia Gross a chlapeček Winter Jackson Sebastian Gross.
Po smrti královny Spring Elizabeth Gross Destiny se princezna Aisha uzavřela před veřejností. Naposledy, kdy ji lid viděl, bylo na pohřbu její matky, což bylo v jejích dvanácti letech. Aisha se od té doby účastnila jenom těch nejnutnějších jednání se zástupci jiných států, kdežto Christopher s králem chodil úplně všude. Vetřel se otci do přízně a svou nevlastní sestru tak odsunul do pozadí. Aisha se s otcem už skoro ani nevídala. Vychovávala ji chůva s manželem, podkoním. Poctivě studovala jazyky, dějiny, bojová umění, etiketu, dipolmacii, apod.
Lid Maxmilliána III. nemá rád a už se těší, až jeho tyranie skončí a vládu převezme nová generace, jenže nikdo neví, koho na trůn usadit. Christophera nižší provincie nemají rádi a o princezně si nikdo neví, co si myslet.


KDO USEDNE NA TRŮN?
NEVLASTNÍ SYN NEBO POTOMEK PRVNÍ CÍSAŘOVNY?
JAK TOHLE VŠECHNO DOPADNE?
TO SE DOZVÍTE UŽ BRZY ;D

Selekce trochu jinak - ÚČASTNÍCI

7. května 2016 v 11:29 | Miki |  NOTE
Tak jo lidi, přihášení už začalo.

Máme tu první odvážlivce, kteří se do selekce přihlásili.

Přihlašování bude probíhat do konce května tedy do 31.5.2016, pokud by u vás nastaly problémy a z nějakého důvodu byste svou postavu do tohoto data nestihli vytvořit, tak mi dejte neprodleně vědět a domluvíme se.



Seznam vybraných:

Sethi Babastarte - 2. provincie (šlechtic)

Lucius Malfoy - 2. provincie (šlechtic)

Petr Clead - 4. provincie

Leon Scott Kennedy - 9. provincie

Michael Jackson Jessefrebs - 2. provincie (šlechtic)

London Bouvier - 9. provincie

Larry Baxter - 2. provincie (šlechtic)

Semael Babastarte - 2. provincie (šlechtic)

Jack Wills - 3. provincie (obchodník)

Ethan Breew - 6. provincie (zemědělec)

Mathias Element Väinänöinen - 4. provincie (umělec)

Thomas Windsor - 4. provincie (umělec)

Jason McCann - 2. provincie (zákonodárce druhého regionu)

Izayaki Nobora - 4. provincie (bavič)

Zacharius T. Georgián - 2. provincie (šlechtic)









KDO BUDE DALŠÍ?

To se dozvíte již brzy.

Selekce trochu jinak - PŘIHLÁŠENÍ

7. května 2016 v 11:19 | Miki |  NOTE
Tak co lidičky? Rozmysleli jste se? Přihlásíte se do tohohle projektu?
Královská rodina hledá 24 mužů ve věku od 18 do 26. Víte o nějakém? Tak napište ;)
Několik podstatných informací:
Obyvatelé Vernnského království jsou rozděleny do devíti provincií (=pro příběh platí, že provincie je kasta) 1. královská rodina, 2. zákonodárci a šlechtici, 3. továrníci a obchodníci, 4. baviči a umělci, 5. rybáři a řemeslníci, 6. zemědělci a chovatelé 7. pomocníci/služebníci, 8. horníci, 9. odpadlíci
Princezna se jmenuje Autumn Aisha Jupiter Gross Destiny. Je jí osmnáct a do dne svých devatenáctých narozenin se musí zasnoubit, jinak může uplatnit svůj nárok na trůn její nevlastní bratr, kterého nemůže vystát. Vetřel se do přízně jejího otce a jí odsunul do pozadí. Od jejích deseti se neobjevila na žádné veřejné akci, takže nikdo z lidu neví jak vypadá.

Pokud jste se rozhodli, že tomuhle projektu dáte šanci, tak tady je několik bodů, které bych od vás potřebovala vyplnit ;)

1. Jméno postavy
2. Do jaké patří provincie
3. V jakém bydlí regionu (obrázek v příloze)
4. Vzhled: A) stačí jméno herce B) fotka postavy C) popis (vyberte si jednu z možností)
5. Dobré a špatné vlastnosti
6. Záliby
7. Proč se do soutěže přihlásil
8. Co si o princezně myslí
9. Něco dalšího (věk, sourozenci, povolání/student, miulost, atd.)

Nezapomeňte, že to má být mužská postava ;D Máte nějaké otázky? Klidně se ptejte. Ráda vám na všechno ospovím :)
Už se těším na spolupráci s vámi,
Miki

Selekce trochu jinak - DOTAZ

7. května 2016 v 11:09 | Miki |  NOTE
Ahojky,
v poslední době jsem na Wattpadu hodně narážela na FF a různé projekty ke knize Selekce. Takže mi to samozřejmě nedalo a musela jsem si alespoň ten první díl přečíst (samozřejmě jsem jedným dechem přečetla všechny tři) a jak to u mě dopadá, až moc často, knížka se mi zalíbila a jelikož jsem tady narazila na několik projektů vlastní selekce, tak jsem dostala nápad.
Všechny selekce na které jsem narazila byly o tom, že princ hledá svou vyvolenou, ale co když to bude opačně? Co když si princezna bude muset najít svoji druhou polovičku? Na to jsem tu nikde nenarazila a v tom taky spočívá projekt, který bych ráda začala.
Od vás bych ale potřebovala vědět, jestli nad tím mám vůbec přemýšlet. Takže, co si o tom nápadu myslíte? Zúčastnili byste se? I kdyby to pro dívky znamenalo vcítit se do myšlení muže a rozhodovat za postavu mužského pohlaví?
Budu moc ráda, když mi řeknete svůj upřímný názor na tenhle můj nápad. I kdyby jste si mysleli, že je to totální blbost, tak se nebojte a napište mi to prosím. Budu ráda za jakoukoliv odezvu.
Předem děkuju za vaše reakce,
Miki


Demoness of light

18. dubna 2016 v 16:40 | Miki |  Demoness of light


Démonka, kterou po letech přestane bavit skákat jak někdo píská.
Vzepře se samotnému vládci podsvětí. ten si to však nenechá líbit a potrestá ji.
Mladá démonka se musí vyrovnat nejenom s trestem, ale i s dávnou minulostí, která upadla v zapomění a teď, po několika staletích, ovlivňuje dění.
Co je tahle démonka zač?
Proč je jiná než ostatní jejího druhu?
Co se v minulosti stalo za tak významnou událost, že jí to teď zasahuje do života?
 

Novinky

11. dubna 2016 v 22:36 | Miki |  Daddy´s little girl
Z pohledu Tatuma:
Celý den jsem nepřemýšlel nad ničím jiným než nad tím jak tu mrchu zase dostat. Nechápu to! Nikdy mi ještě nikdo nezdrhl, dokážu si poradit i s ozuby ozbrojenými chlápky těžký váhy, ale tahle holka, to bylo úplně něco jiného. Mám pocit, jako by u nás byla jenom na návštěvě a bez jakýchkoliv problémů si zase odešla. Bylo to až neuvěřitelné z ubrečené malé holčičky, přes dívku bojující s démony, až ke krásné nezkrotné mladé ženě. Jak se tahle proměna stala? Strašně se změnila, už jsem ji nepoznával. Viděl jsem v ní kus své minulosti, na kterou jsem chtěl už dávno zapomenout, a ona všechny tyhle bolestivé vzpomínky křísila. Musím zjistit, co se s ní stalo. Prostě musím. Nedá se nic dělat, jednoduše z Bena musím vytřískat co nejvíc informací. Popadl jsem mobil a vytočil jeho číslo.
Zvedni to ty zmetku!
" Ano?"ozvalo se konečně asi po minutě.
"No to je dost!!! Už jsem si myslel, že si na mě zapomněl,"vyčetl jsem mu pohoršeně.
"Tatume, já už myslel, že sis to rozmyslel."
"Máš to?"pronesl jsem varovně a nevěnoval sebemenší pozornost jeho poznámce.
"Ona je agent třídy A, a já jen C+, takže nemám zrovna nejlepší přístup k jejím osobním údajům!"rozčiloval se, "Mám ale její základní složku,"chlubil se nakonec.
"Jenom?"dělal jsem otráveného, ale popravdě na jeho postavení sehnal dobrý zdroj informací.
"Co víc chceš? Musel jsem tu holku nechat samotnou a už jenom tím jsem porušil pravidla!!!"
"No jó, tak se neposer. Za hodinu se sejdem v baru, kde to všechno šlo do háje. Tak tam buď přesně!!! Čekej na mě u baru!"
"To nepůj..."
"Za hodinu!"vztekle jsem zaklapl mobil a spokojeně položil hlavu na polštář.
Tak za hodinu konečně budu mít podklady k rozbití tý její drzý huby!
***
V klubu bylo jako vždy narváno k prasknutí. Pomalu jsem se blížil k baru. Ben tam už seděl a nervózně se rozhlížel kolem.
"Čau, kámo,"sedl jsem si vedle něj na barovou židli.
"Tatume,"vytřeštil na mě oči.
"Máš to tady?"mluvil jsem k němu, ale gestem jsem přivolával barmana.
"Jo!"rozhlédl se kolem. Sáhl do vnitřní kapsy bundy a vytáhl z ní velkou obálku, kterou mi podal.
"Dobej, co si dáte?"oslovil mě barman ve chvíli, kdy jsem schoval obálku do záhybů svojí bundy.
"Whisky,"odpověděl jsem a věnoval svou pozornost Benovi, "kde je její ségra s bráchou?"
"Selenu hlídám já s parťákem a toho kluka hlídá dvojice agentů třídy B."odpověděl polohlasně.
"A kdybych ti řekl, že budou muset zmizet?"upil jsem ze skleničky s whisky, která přijela přede mne.
"Cože?"vykulil na mě oči, "Ty ses snad zbláznil! Jak bys to chtěl udělat? Ta trojice je teď prioritou všech. Kdybychom o ně přišli, tak nás Drake všechny zabije!!!"
"To máš strach z jedný holky, jo?"posmíval jsem se mu, "Tak to si klesl hodně hluboko."
"Z jedný holky, která odkrouhla už osmdesát šest lidí."
"Cože?"vyplivl jsem lok Whisky, který jsem se právě chystal polknout.
"Jo! Týhle holky se bojí i zkušený agenti. Provokovat ji, rýpat do ní je jedna věc, ale nechat unést její sourozence a chráněnku je něco úplně jinýho!"rozčiloval se.
"Klídek! Nikdo nebude mít podezření, že v tom jedeš a navíc mi ještě něco dlužíš! Vzpomínáš?"postavil jsem se před něj.
"Jasně, že jo,"ušklíbl se.
"Bezva, takže čekej na můj telefonát!"ušklíbl jsem se nad ním a spokojeně se otočil k odchodu.
Nechápu to. Kam se poděla ta křehká dívenka, kterou jsme s bratrem chránili? Kde se tady vzala tahle mrcha? Kde se vzal ten anděl pomsty? Ponořen ve svých úvahách jsem automaticky naťukal esemesku pro Williama. Tohle sám rozhodně nevyřeším. Pomalu jsem kráčel nočním Miami a nechal svoje myšlenky volně plynout.

Nepostradatelná

9. dubna 2016 v 23:21 | Miki |  Noví hrdinové


Uběhli už dva roky od posledního střetu s Hydrou. Ariana nastoupila v New Yorku na uměleckou školu a snaží si užívat života a zapomenout. Jenomže Fury se jí jen tak vzdát nechtěl, takže si s ní domluvil kompromis, takže mohla žít svůj poměrně klidný život. Avšak to, že nedokázala zničit všechny členy Hydry, se jí nyní stává osudným. Hydra líčí nové pasti a chce se dívce pomstít za škody, které jim udělala. Také vyjde najevo, že Hermann byl pouhým pěšákem ve hře, kterou rozehrál někdo hrozivější, někdo lstivější, někdo nebezpečnější. Starý nepřítel S.H.I.E.L.D.u vstává z popela a je na nich, aby je buď jednou pro vždy vymazali z povrchu zemského, nebo podlehli jeho síle.

To vše a ještě mohem, mnohem víc se dozvíte v druhém díle ze série Noví hrdinové, v knize NEPOSTRADATELNÁ.

Rozpolcená

9. dubna 2016 v 23:03 | Miki |  Noví hrdinové


Hydra spřádá nové plány na zničení Avengerů a ovládnutí světa, ale hrdinové nezahálý. Při jedné akci proti Hydře zničí jejich výzkumné centrum, kde narazí na dívku na které zrovna prováděli jeden ze svých pokusů. Tato dívka senevědomky připlete do nebezpečné bitvy mezi hrdiny a padouchy. K její smůle ale nejde, aby se z téhle války dobra a zla vymotala, a tak se bude muset smířit nejenom se svým novým já, ale i s novým životem a schopnostmi. Zvládne to? Dokáže překonat bariéru, kterou si sama ve své nitru vystavěla?

To vše a ještě mohem, mnohem víc se dozvíte v prvním díle ze série Noví hrdinové, v knize ROZPOLCENÁ.

Kapitola 40. - Vzteklá Ariana 1/3

7. března 2016 v 17:21 | Miki |  Rozpolcená
Agenti se v nich teda nezapřou. Přes tři čtvrtě hodiny se ze mě snažili dostat nějaké informace, které jsem zjistila. K jejich smůle mám na Furyho pifku a je mi naprosto jasné, že cokoliv bych jim řekla, tak hned šéfovi vyslepičí. Když konečně pochopili, že je to zbytečná námaha, začali se mnou hrát bobříka mlčení, kterého jsem rozhodně nehodlala porušit. Vyhovoval mi. Mohla jsem aspoň přemýšlet nad tím, jak se dostat k Hermannovi, domluvit s ním výměnu mě za Avengers. Potom donutit Avnegers odejít, slíbit je ať už se nevrací, a nakonec srovnat tu laboratoř se zemí. Hračka. Proč se stresovat?
Začínala jsem pomalu pochybovat o svých šancích, ale Henderson najednou výrazně zpomalil. Zajel ke krajnici a vypnul motor. Co to dělá?
"Co to děláte?"zamračila jsem se na něj.
"Už jsme pouze kilometr od cíle, takže byste nám konečně mohla říct, co máte v plánu,"pozvedl obočí.
Odfrkla jsem si. Co je mu do mého plánu, stejně tam se mnou nepůjde on, ani jeho přítelíček. Nechci, aby tam se mnou šli.
"A nebo taky ne,"otevřela jsem dveře, ale Henderson mě chytil za zápěstí.
"Neporušíme kvůli vám rozkaz,"osvětlil mi jejich postoj Torv.
"Pusťte mi to zápěstí!"pevně jsem k sobě tiskla čelisti. Chtěla jsem navodit dojem, že se mnou si není radno zahrávat a že to všechno zvládnu i bez nich, že mi budou jenom překážet, ale můj postoj s nimi ani nehnul. Oba pořád měli ty skálopevné výrazy.
"Jak chcete,"pustil moji ruku.
Otočila jsem se k otevřeným dveřím, avšak tím jsem se ocitla tváří v tvář druhému agentovi. Super, moji radost z malého vítězství mi hned zkazí druhý.
"Ale nás se jen tak nezbavíte,"dořekl za něj jeho kolega.
Tihle dva mě neuvěřitelně vytáčeli. Neměla jsem na ně čas, cítila jsem, že když se brzy nepostavím tváří v tvář Hermannovi, nebude to pro Avengers dobré, takže jsem musela upustit od mého výměnného plánu, protože ten s nimi nevyjde a rychle jsem musela vymyslet něco jiného.
"Tak fajn,"povzdechla jsem si na oko rezignovaně, "dostaňte mě nepozorovaně dovnitř a pak vám řeknu zbytek. Pokud to tedy zvládnete,"postavila jsem se, díky čemuž jsem svůj obličej měla jen pár centimetrů od toho Torvova.
"Vy žádný plán nemáte, že ano?"
"Dostaňte mě tam a uvidíte,"obešla jsem podezřívavého agenta.
"Držte se ale za námi,"zastoupil mi cestu druhý.
To já bych měla jít první. To mě chtějí živou. Tedy alespoň doufám, že to ještě stále platí. Po tom, co jsem holku šéfa Hydry prohodila oknem, mě s otevřenou náručí asi vítat nebudou.
Chtěla jsem odpovědět něco uštěpačného, ale nic trefného mě nenapadlo, tak jsem se jenom ušklíbla a rukou naznačila ,až po vás´. Oba to pochopili. Otočili se na patě a vyrazili mezi stromy. V tichosti jsem je následovala.
Každý krok mě přibližoval k rozhodujícímu okamžiku. Buď se mi podaří Avnegers osvobodit a vyřadit Hydru z rovnice, nebo mě Hydra čapne, vymyje mi mozek a já skončím jako jejich figurka, nebo poslední možnost nevyjdu odtamtud živá. Začala jsem pociťovat silnou nervozitu. Žaludek se mi stáhl do malého uzlíku. Srdce bušilo jako o závod. Stromy začaly řídnout a odhalovaly tak komplex několika budov několik set metrů před námi. Agenti se zastavili. Udělala jsem tedy to samé.
"Přikrčte se!"poručil nám Torv polohlasně.
"Co se děje?"špitla jsem a rozhlížela se po okolí.
Zahlédla jsem několik agentů Hydry, kolem kterých se musíme proplížit, pokud se chceme nepozorovaně dostat dovnitř a to my chceme. Dvojice mužů stála u dodávky zhruba sto padesát metrů od nás, muž a žena vedli vášnivý rozhovor nad nějakou rozevřenou knihou cca o dalších sto metrů dál a nakonec trojice mužů porůznu postávajících kolem bočního vchodu do největší, očividně hlavní, budovy.
"Chtěla jste se tam dostat nepozorovaně, nebo snad ne?"podíval se na mě.
"To ano,"přikývla jsem, "ale jak se chcete nepozorovaně dostat přes takhle roztroušené…"
Torv neměl ani tu slušnost počkat až domluvím. Kývl na Hendersona a spolu s ním se začal pomalu plížit k první dvojici. Schovala jsem se za nejbližší strom. Přikrčila se.
Se zájmem jsem pozorovala, jak se ti dva pomalu, jako šelmy, přibližují ke své kořisti. Agenti Hydry nestačili ani vykřiknout, když k nim přiskočili a jedním ladným pohybem jim zlomili vaz.
Nemohla jsem si pomoct a odvrátila pohled. Teprve teď mi došlo, co to vlastně chci udělat. Chci vzít to nejcennější celé řadě lidí, z nichž má určitě spousta rodiny, chci je připravit o život. Dokážu vůbec někoho zabít? Jasně, že jo, když jsem vylepšené prohodila oknem. To ale bylo něco jiného! Nedokážu to! Co tady vůbec dělám? Dohadovala jsem se sama se sebou. Ani jedna moje část se nechtěla vzdát své pravdy a s vervou přesvědčovala ty ostatní.
Odfrkla jsem si. Tak takhle to dopadá, když se chci chovat jako hrdinka. Stane se ze mě vražedkyně. Krása.
Spíš z povinnosti než z potřeby jsem svůj pohled opět stočila k zaneprázdněným agentům S.H.I.E.L.D.u. Těla mužů se zlomenými vazy byly pryč. Pravděpodobně je schovali do toho auta. Debatující dvojice, jakoby se taky vypařila. To zabili i je? Panebože, do čeho jsem se to pustila? Posunula jsem pohled o kousek dál, kde se Henderson a Torv prali jako lvi s osmi agenty Hydry. Počkat, s osmi? Vždyť tam před chvílí stáli jenom tři. Kde se tam vzala ta další pětice?
Jeden Hydroun se zrovna uvolnil z pranice a vytáhl pistoli. Ne! Nemůžu dovolit, aby vystřelil. Výstřel by přilákal další agenty a to by byl konec mého nového plánu. Znamenalo by to smrt pro Furyho agenty a to jsem nesměla dovolit. Ruce sami od sebe popadly luk s šípem. Napnuly tětivu a následně ji prsty propustily se svého sevření. Neuvědomila jsem si, co dělám, dokud jsem neviděla, jak šíp prochází skrz krk muže, ten upouští zbraň a jeho tělo se nekontrolovatelně sesouvá za ní.
Opravdu jsem právě zabila člověka? Ruce se mi třásly. Kolena se chvěla. Hlava nechtěla spolupracovat se zbytkem těla. Snažila se vypořádat se skutečností, že mám a rukou krev, ale moc se jí to nedařilo.
S.H.I.E.L.D.ští agenti na mě civěli jako bych spadla z višně. Pravděpodobně ani jeden nevěřil, že ty zbraně, které si s sebou nesu, umím používat. Hermannovi muži se pro změnu dívali na svého mrtvého kamaráda. Celá tahle výměna pohledů trvala jen chvíli, ale pro mě to bylo jako celá věčnost.
Způsobila jsem smrt člověka. Nechala jsem zbloudilou slzu stéct po tváři. Teď však nebyl čas se za to nenávidě. Nebyl čas na truchlení nad zpackaným životem. Dokonce ani na zaváhání. Další muži vytahovali zbraně.
"Proč je nenechají tam, kde jsou?" zasténala jsem v duchu.
Neměla jsem na výběr. Sáhla jsem po dalším šípu a znovu vystřelila, pak znovu a znovu. Dokud všichni agenti Hydry neleželi na zemi kolem Torva a Hendersona. Pomalu jsem se postavila. Torv se rozhlížel všude kolem a Henderson svým pátravým pohledem zakotvil na mně. Líným krokem jsem vyšla z lesa, prošla kolem zaparkovaného auta a blížila se k nim. Rozhlížela jsem se okolo. Když jsem konečně našla to, co jsem hledala, kameru, zastavila jsem se. Pevně jsem stiskla víčka a představila si, jak se ta kamera přehřívá, jak to v ní jiskří. Představovala jsem si, jak to teplo a silný elektrický proud postupují přes kabely dál a dál a škvaří všechny bezpečnostní kamery, na které narazí.
"Slečno Bayerová," zatřásl mnou někdo, "jste v pořádku?"
Opatrně jsem otevřela oči.
"Samozřejmě, že jsem v pořádku,"zamračila jsem se na něj, "proč bych taky neměla, když jsem vám zachránila zadek."
Pozvedla jsem hrdě bradu. Prošla kolem něj.
"Právě jste zab…"
"Opovažte se to říct nahlas!" varovně jsem pohlédla na Hendersona, "Teď se budou řešit jiné věci!"
Chtěla bych ze sebe dostat ten vztek. Vztek z toho, že jsem si hrála na soudce a kata. Měla jsem sto chutí do něčeho praštit, ale bylo mi jasné, že se musím ovládat. Tyhle dva vyloženě čekali, až se sesypu. To jsem nesměla dopustit. Překonala jsem těch pár metrů ke dveřím, popadla kliku a vešla do tiché budovy.
Připravila jsem si šíp. Pomalu kráčela chodbou. Když jsem viděla, jak se z bezpečnostní kamery kouří, usmála jsem se.
"Čemu se smějete?" zeptal se mě Henderson.
"Kamery jsou vyřazené," odpověděla jsem mu šeptem.
Pomalu jsem se připlížila ke křižovatce chodeb. Zády jsem se přitiskla na stěnu. Zavřela jsem oči. Potřebovala jsem zase vidět ten model budovy. Zhluboka jsem se nadechla a představila si, jak ho vidím před sebou. Vidím na něm zakreslenou svoji pozici, polohu Avengers, jejich vybavení a dokonce i všech osob v téhle budově. Když jsem oči zase otevřela. Torv stál přede mnou a nakukoval za roh: "Jsou tam…"
"Dva lidé, jeden člen ochranky a jeden vědec," doplnila jsem jeho větu.
Překvapeně na mě zíral. Netušil jak to dělám a popravdě já taky, ale právě teď mi musel prostě věřit, jenže důvěra není zrovna silnou stránkou agentů S.H.I.E.L.D.u, takže to bude ještě opravdu zajímavé.
"Postarejte se o toho vědce, já si vezmu toho druhého," oznámila jsem mu a než stačil cokoliv namítnout, vyskočila jsem zpoza rohu a vystřelila. Když šíp proletěl skrz mužovo hrdlo, Torv už stál u vědce, kterému zlomil vaz.
"Bylo to nutné?" zamračila jsem se.
"Pracoval pro Hydru," prohlásil, jakoby to vysvětlovalo úplně všechno.
Jednoduše jsem se ušklíbla, připravila si další šíp a vydala se změtí chodeb dál. Bylo to tady jako bludiště. Samé dveře, výtahy, schodiště, boční chodby, nemít tu mapu v hlavě, tak už jsem se tady určitě ztratila. Pořád se tady někdo ochomýtal, takže jsem se o něj buď já, nebo agenti museli postarat. Už jsem měla půlku šípů pryč. Tížilo mě to, protože každý z těch šípů znamenal jeden ukončený život. Konečně jsme sešli do nejnižšího patra, kde měli držet Avengers.
"Jeden zůstane tady a druhý půjde se mnou," oznámila jsem jim.
"Proč?" zeptal se Henderson.
"Do tohohle patra se dá dostat jenom po těchhle schodech a výtahem, každý z vás zůstane u jednoho a já zatím dojdu pro Avengers," vysvětlila jsem jim v rychlosti svůj plán.
"Sama? Co když je tam někdo hlídá?" naklonil pátravě hlavu ke straně Torv.
"Tak ho budu muset odstranit z cesty," pousmála jsem se, abych svým slovům dodala na věrohodnosti, ale popravdě se mi zvedal žaludek z představy, že bych měla zabít někoho jiného než vylepšené nebo Hermanna.
"Torve, zůstaňte tady! Hendersone, vy se mnou!"dala jsem jim rozkazy a vydala se dál chodbou.
Cítila jsem z obou nesouhlas a obavy. Torv nevěřil mým schopnostem a už vůbec ne tomu, že bych mohla být schopná tohle dokončit se zdravým rozumem. Henderson už byl o něco optimističtější, ten si zase myslel, že to zvládnu dokončit, ale potom se sesypu jako domeček z karet.
Pff, ani jeden neměl pravdu. Já to dokážu! Ukážu všem včetně Hermanna, že nejsem žádná porcelánová panenka. Hydra ze mě udělala zbraň, tak je na čase ji využít.
Počkat! Jak to, že vím, co si ti dva myslí? Schopnosti by mi tu neměli vůbec fungovat. Sice jsem vyřadila kamerový systém, ale v něm bylo jen malé množství čipů blokujících schopnosti a navíc podle poznámek k tomuhle patru, by tady měl být čip pomalu a každém kroku, tak jako to, že moje telepatické schopnosti fungují?
"Slečno Bayerová?" chytil mě Henderson za loket.
"Co je?" vyškubla jsem se mu.
"Už jsme u výtahu," kývnul hlavou ke kovovým dveřím.
Úplně jsem při tom poznání přestala vnímat okolí. To však vědět nesměl: "Já vím! A vy zas víte, že tu máte zůstat a hlídat, tak mě nezdržujte!"
Otočila jsem se na patě a kráčela dál chodbami sama. Zrychlila jsem, protože jsem se tu bez někoho, kdo by mi kryl záda, necítila dobře. Měla jsem strach, ale nesměla jsem to přiznat ani sama sobě. Konečně jsem stála přede dveřmi vězení Avengers. Najednou strach zesílil. Jenže to nebyl jenom můj strach. Byl to strach, který ke mně přicházel z té místnosti. Nejsilnější nebyl můj strach o to, co za dveřmi uvidím, ale strach o druhé, který vycházel zevnitř.
Ani za mák se mi to nelíbilo. Musela jsem však sebrat odvahu a vejít. Zhluboka jsem se třikrát očistně nadechla a rozrazila jsem dveře. Přímo přede mnou stála dvojice agentů. Prvnímu jsem šípem provrtala krční páteř a druhému propíchl srdce. Připravila jsem si další šíp.
"Ariano," zaslechla jsem Natashin hlas.

Kapitola 39. - Noví pomocníci

22. února 2016 v 7:04 |  Rozpolcená
Nastal čas, abych vzala věci do vlastních rukou. Nastal čas se oklepat a bojovat za sebe a za ty, kteří mi pomohli, když mi bylo mizerně. Jenže k boji budu potřebovat nějaké pomocníčky. Takže jsem zašla do patra se střelnicí. Vzala jsem si odtamtud luk z vibránia a toulec plný šípů. Luk ale neovládám tak dobře jako Hawkeye, takže jsem se rozhodla zajít si do pokoje k Natashe a půjčit si její pistole s opaskem.
"J.A.R.V.I.S.i, co to je?"ukázala jsem na otevřenou krabičku, ve které leželo něco, co vypadalo jako obal na zub a druhá věcička, která měla vzhled špuntu do ucha.
"To je zařízení, díky kterému spolu mohou při akci členové týmu komunikovat, ale je už poněkud zastaralé"vysvětlil mi hodně jednoduše na, co se právě dívám.
"Bezva,"popadla jsem krabičku a s nasbíranými věcmi jsem se vrátila do svého pokoje, kde jsem je hodila na postel.
Zhluboka jsem se nadechla. Nemohla jsem do Hydry napochodovat nepřipravená. Nemohla jsem tam přijít bez informací. Nemohla jsem si dovolit, aby mě tam něco překvapilo. Je dost možné, že budoucnost Avengers záleží na mně, což je vážně děsivá představa. Holka, která ještě před chvíli seděla, jako hromádka neštěstí v koutě si jde hrát na spasitelku. Tohle nedopadne dobře, ale pokud se mi podaří najít něco o tom zařízení, které by mělo blokovat schopnosti a podaří se mi ho zneškodnit, neměla bych mít o moc více problémů.
Stoupla jsem si mezi postel a televizi. Znovu se zhluboka nadechla. Zavřela oči.
"Slečno Bayerová, jste tu?"zaklepal někdo na dveře.
"Dále,"zaujala jsem obranný postoj.

Kapitola 38. - Vzpamatuj se nebo podlehni!!!

15. února 2016 v 11:35 |  Rozpolcená
Za těch několik hodin, co Banner s Thorem opustili v doprovodu agentů S.H.I.E.L.D.u budovu, jsem toho moc neudělala. Jediná moje akce spočívala v přesunutí do rohu, kde se mi sedělo lépe než ve středu místnosti. V místě, kde jsem se hlavou opírala o chladné sklo, jsem už málem měla omrzliny. Slunce už dávno zmizelo za vrcholky budov. Na oblohu se vyhoupl měsíc, který brzo skryly dešťové mraky. Ruch města však ani při silném dešti neztratil tempo. Bezmyšlenkovitě jsem civěla na ulici. Slzy mi smáčely tváře. Proč nemůžu být jako oni? Proč nemůžu mít starosti obyčejných lidí?
"Neoprávněné vniknutí! Neoprávněné vniknutí!"opakoval stále dokola robotický hlas.
"J.A.R.V.I.S.i, co se děje?"pronesla jsem lhostejně.
"Skupinka osmi osob se vloupala do budovy,"odpověděl mi.
"Tak s nimi něco udělej a hlavně vypni ten kravál!"poručila jsem mu.
Alarm zmlkl. Vystřídalo ho hrobové ticho. Bylo to přesně to tíživé ticho, které je předzvěstí nepříjemných událostí. Snažila jsem se tenhle špatný pocit ignorovat. Vyhnat ho z hlavy, bohužel mi to moc nešlo.

Kapitola 37. - Zhroucení

17. ledna 2016 v 22:32 |  Rozpolcená
Probudila mě silná bolest hlavy. Připadalo mi, jakoby ji někdo strčil do svěráku a mučivě pomalu ho utahoval. Když jsem byla dostatečně při smyslech, abych vnímala celé své tělo, cítila jsem únavu a otupělost jednotlivých svalů doprovázenou podivným mravenčením.
Po tom, co jsem v posledních hodinách zažila, jsem neměla chuť se probouzet, ale musela jsem zjistit, jestli to byl jenom zlý sen nebo skutečnost. Poslední rok mého života zastírá rouška tajemství, nejasností, intrik a lží. Nemohu ji ještě ukotvovat. Potřebuju znát odpovědi. Ty však získám jenom jediný způsobem. Probuzením.
Odhodlaně jsem otevřela oči. Stačil mi jediný pohled na strop a přesně jsem věděla, kde jsem. Nacházela jsem se zpátky v Avengers tower, v tom krásném, moderním pokojíku, který mi přidělili. Přemluvila jsem tedy svaly k práci a posadila se. K mému velkému údivu to šlo hladce. Čekala jsem, že mě to bude stát větší úsilí, ale díky bohu jsem se mýlila.
Bylo tu všechno, jak jsem si pamatovala, avšak s jedním zvláštním detailem, ze kterého mi spadla čelist. Na židli u zrcadla seděl spící Thor v černých džínech a šedém tričku. Takže to byl dvojitý šok. Co dělá Thor v mém pokoji? A proč má na sobě pro něho tak netypické oblečení? Zdá se, že jsem něco důležitého zameškala. "Hodně důležitého,"napadlo mě, když jsem si všimla, spícího Bruce ležet na lenošce u okna.

Kapitola 36. - Rozhodnutí

10. ledna 2016 v 21:39 |  Rozpolcená
"Pane, Avengers právě zničili výzkumnou laboratoř,"oznámil svému šéfovi John.
"Zatraceně,"praštil pěstí do stolu Lukas, "ti pitomci se nepohybují podle plánu."
"A co s tím budeme dělat?"optal se svého šéfa Applegate.
"Je mi jedno, jak to uděláte, ale do deseti minut je chci mít tady! Je to jasné?"
"Ano, pane,"přikývl a spěšně odešel z místnosti.
Zůstala jsem tady s Hermannem sama. Jenom já a on v jeho kanceláři, děsivá představa a teď navíc i skutečnost. Jestli všechno půjde podle jeho plánu, za chvíli se tu ukáží Avengers. Sice nevím, co má v plánu, ale určitě to nebude nic dobrého. To se klidně vsadím. Co ale zmůžu já? Jeho poslední vyslýchání mě stálo spoustu energie. Ty séra vyšťavují neskutečnou rychlostí. Nemám ani sílu mluvit. Dokážu sotva dýchat.
"Brzy se setkáš se svými přáteli,"usmál se na mě Lukas.

Kapitola 35. - Tohle bude konec!

26. prosince 2015 v 18:37 |  Rozpolcená
"Pane, tohle byste měl vidět,"spustil John hned, jak se mnou vkročil do místnosti.
"Co?!"naštvaně se otočil čelem k naší dvojici.
"Její spáleniny jsou pryč,"oznámil mu jeho věrný poskok.
"To není možný,"uchytl se Lukas.
Rychle se postavil před nás a popadl moji ruku, kterou ještě před necelou hodinou pokrývaly popáleniny.
"Zdá se, pane, že tahle dívka má víc schopností než jsme si původně mysleli,"řekl Applegate nahlas to, o čem tu přemýšleli všichni.
Kdyby jenom věděli, co ještě dokážu. Uchechtla jsem se, což se Hermannovi zrovna moc nezalíbilo. Proč jen tady jsou moje schopnosti tak omezeny. Nedokážu je použít vědomě, ale regenerace, která je samovolná funguje. Proč? Co se to tady zase děje?
"Ale v těchhle prostorách by neměla fungovat žádná síla, ani regenerace,"mračil se pan vedoucí.
Tak takhle to je. On si pořídí skupinu vylepšených a hned na to si vybuduje pevnost, kde vylepšení budou jen normální lidi. Co je tohle za blbý vtip. Bez těch schopností proti nim, ale nemá nejmenší šanci. Co si teď počnu?
"Posaď ji do křesla!"poručil Johnovi Hermann.
Kovové křeslo s pouty? Tak to ani náhodou! Začala jsme se vzpírat, ale nebylo mi to nic platné, protože John měl pochopitelně mnohem větší sílu jak já. Takže usadit mě mu nečinilo nejmenší problém.
"Neboj se, olej už tě nečeká,"ďábelsky se ušklíbl Lukas, "teď jsem si pro tebe připravil něco jiného. Chceš vědět co, nebo si už dostala rozum?"
Odfoukla jsem si z očí vlasy a pozvedla obočí v náznaku otázky, co myslíš? Přesně jak jsem čekala, ho to naštvalo a šel kamsi za mě. Tak a teď jsem ho zase bez velké námahy dokázala vytočit.
"Když ses rozhodla mlčet, tak si mlč,"vrátil se zase na svoje místo vedle křesla a mučivě pomalu přejel ostřím nože po mojí ruce. Syčela jsem bolestí. Pak to zopakoval ještě jednou. To jsem se však dokázala ovládnout ještě lépe a už jsem ani nesyčela.
"Tak řekneš mi to, nebo se necháš rozřezat tak, že tě ani vlastní matka nepozná? Jejda, ona už tě vlastně nezná teď!"začal se smát Lukas.
Jak já jsem si v tu chvíli přála, abych měla volné ruce a mohla ho uškrtit, nebo aspoň mu vrazit pořádnou pěstí.
Když jsem ani na tohle nic neřekla, vzteky mi několikrát přejel rychle po ruce a vytvořil ještě hlubší rány než předtím.
"Tak už do prdele mluv, nebo přijde místo mě!"křičel.
Tohle mě zaujalo. Koho tím myslel? Kdo měl přijít? A proč? Proč mám pocit, že nechce, aby se ke mně ta osoba přiblížila? Co se to tady zase děje? Protočila jsem nad celou situací oči, což byla moje osudová chyba. Lukas mi zabodl nůž do stehna, které mi tím propíchl naskrz. Vykřikla jsem bolestí, dokonce mi i ukáply slzy. Bolelo to jako čert. Bylo to stokrát horší než ty čerstvé rány na ruce.
"Tak budeš už mluvit?"měl Hermann nervy na dranc.
Záporně jsem zavrtěla hlavu a přála si, aby ten nůž už konečně vytáhl.
"Jak chceš. Když tě tohle baví. Připojte ji!"
Připojit? K čemu? Vím, že to poslední dobou říkám pořád, ale tohle se mi ni za mák nelíbí! Proč mám ten zvláštní pocit, který jsem měla vždycky, než do mě napíchali jehly? Prosím, prosím, ať se mýlím. K mojí smůle jsem však měla pravdu. Přišlo ke mně několik žen a zapíchali do mě celkem sedm jehel. Bolelo to, ale ten nůž v mojí noze pořád měl mojí největší pozornost.
"Řekni mi, co chci vědět a ušetříme si tenhle výslech,"vytrhl mi z nohy nůž.
Chtěla jsem ho poslat do nevybíravých míst, nazvat ho takovým množstvím sprostých slov, ale udělala jsem něco, co je pro mě vážně netypické. Ovládla jsem se. Je to zvláštní, ale poslední dobou se ovládám až moc.
"Jak chceš. Spusťte to! Začněte prvním sérem,"otočil se ke mně zády.
Tenhle kluk mě už vážně vytáčí, kéž bych mu mohla ublížit. Moment, vždyť já ho můžu aspoň přivést k šílenství. Musela jsem se svému nápadu zasmát, prostě musela. To Lukase ale donutilo se na mě znovu podívat. Nechápal, čemu se směju. Jeho zmatený výraz je okouzlující, avšak jsem využila situace a nakopla ho do lýtka.
"Auu!"postěžoval si.
I mě to bolelo, ale určitě ne tolik jako jeho. Měla jsem radost z toho, že jsem mu alespoň takhle minimálně ublížila.
"Tak dost! Spusťte dvě séra zároveň!"složil ruce na prsou Hermann.
"Ale pane, to by ji mo…"
"Udělejte to!"zahřměl.
"Áááá,"vykřikla jsem bolestí, když ke mně první hadičkou dorazila ta ďábelská vodička. Bodavá bolest postupovala mými žilami. Netrvalo dlouho a druhou hadičkou přišlo další sérum, které působilo strašné svědění. Bodání a svědění. Nepříjemná kombinace.
"Tak už mi řekni, co chci vědět, a tenhle omyl skončí"
Omyl? Omyl? On tomu, že mě mučí, říká omyl? Jak to může být omyl? Celé tělo mě bolelo. Začala jsem si myslet, že už není moje. Samozřejmě mi i tuhle úvahu Lukas vyvrátil, když poručil, aby do mě pustili všech šest sér najednou. Už jsem zapomněla jaká je to bolest. Připadalo mi to jako celé věčnost, od toho osudného pokusu a ono to zatím mohl být tak maximálně měsíc. Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem s Avengers byla. Tolik dobrodružství, zkoušení mé trpělivosti, pokoušení nervů a tolik tajemství jsem snad za celý svůj život nezažila. Dost jsem jim ukřivdila, jak mě to teď mrzí. Teprve teď si uvědomuju, že mi opravdu chtěli pomoct, i když u Furyho si nejsem pořád jistá. Kéž bych se jim za svoje chování mohla omluvit. Kéž bych je přemluvila, aby mě pustili domů, dřív než jsem se dostala do téhle šlamastiky.
Bolest se rozlévala každičkým kousíčkem těla. Už jsem cítila, jak ztrácím vědomí, když v tom někdo přiběhl do místnosti a oznámil Lukasovi, že Avengers je napadli. Že by na mě přeci jenom nezapomněli?
"Ti parchanti! Oni snad nikdy nedají pokoj!"dolehla ke mně jeho slova, ale byla až moc tichá, něco bylo špatně.
"Co s nimi uděláme?"zeptal se někdo povědomým hlasem.
"Nalákáme je do pasti,"nabral jeho hlas zase ten děsivý hrozivý podtón, "Odpojte ji!"
Ne! To ne. Co ten hajzl vymyslel za lest? Avengers musí odejít. Musí utéct. Bylo mi slabo. Ty odporné dreky už přestaly do mého těla proudit. Byla to úleva, ale i tak jsem nedokázala promluvit, natož pak se pohnout.
"Wando! Visione! Wando! Odejděte, prosím. Wando?! Odejděte!"poslala jsem z posledních sil telepatickou myšlenku do prostoru a doufala, že ji jeden nebo druhý zachytí a poslechnou.

Kapitola 34. - Já z tebe ty informace dostanu!!! 2/2

25. prosince 2015 v 11:21 |  Rozpolcená
"Tak řekneš mi už konečně, co chci vědět?"začal na mě řvát Lukas.
Tak jestli si myslí, že si tímhle pomůže, tak je na omylu. S naprosto klidnou tváří jsem seděla na železné židli, na které mě drželi dvojčata. Už přes půl hodiny za mě chtěl Hermann dostat informace, které jsem stáhla z počítače Hydry, jenže jsem byla naštvaná a tak ze mě nedostal ani slovo.
"Tak řekneš už konečně něco?"vrazil mi facku.
Pálila mě tvář, ale stejně jsem mlčela.
"Tak a dost!"rozzuřil se, "Přineste to!"
Co mají přinést? John mě pustil a vyrazil ke dveřím. Chtěla jsem se zvednout a utéct, ale Paul mě posadil zpátky. Na sucho jsem polkla. Co si na mě přichystal? Jak moc jsem ho naštvala? Co mi provede? Zabije mě?
"Když nechceš mluvit, tě k tomu budu muset donutit,"sklopil zrak, kdybych toho parchanta neviděla už před tím, tak bych si mohla myslet, že je mu to líto, ale může být takovému parchantovi něco líto?
Měla jsem strašný strach, avšak nebojácně jsem pozvedla hlavu a hleděla Lukasovi zpříma do očí. John dovnitř přivezl jakýsi vozík, který mi částečně připomínal ty, ve kterých mají ve školní jídelně jídlo, aby nevychladlo. Měla jsem sto chutí zeptat se ho, co to vyvádí, ale udržela jsem se. Přeci jenom kdybych teď promluvila, můj dosavadní bobřík mlčení by byl k ničemu.
"Tohle ti snad už rozváže jazyk. Pánové,"pokynul bratrům Applegateovým, aby se dali do díla.
Paul mě postavil na nohy a John odkryl jedno z vík na vozíku. Srdce mi vynechalo několik úderů. Pod víkem se nacházel rozpálený olej, který na mě hrozivě prskal. Začala jsem zrychleně dýchat, tohle se mi vůbec nelíbilo. John popadl moji ruku a hrozivě ji přiblížil k oleji.
"Tak co? Dáš mi ty data, abychom si to odpustili?"zkusil to ještě jednou Hermann.
Já však mám svoji hlavu a dokážu si spočítat, že jedna a jedna jsou dvě a kdybych mu ty data dala, tak udělá víc vylepšených, jako jsem já a to by nebylo dobré. Armáda vylepšených proti Avengers a S.H.I.E.L.D.u, to by bylo vážně zlý. Takže jsem se ani nehnula.
"Jak chceš,"pozvedl obočí, "spalte jí tu ruku!"
Ještě to ani nedořekl a John už mi ruku strčil do vroucího oleje. V tu chvíli jako by se zastavil čas. Jediné čeho jsem byla schopná, bylo vykřiknout bolestí. Nedokázala jsem přemýšlet, nedokázala jsem jednat. Neexistoval pro mě čas, místo, osoby, byla jenom bolest. Bolest, které jsem se chtěla co nejrychleji zbavit. Naštěstí moje ruka byla vytažena dřív, než jsem svoje mlčení stačila porušit.
"Tak co, už mi to řekneš?"přistoupil blíž Hermann.
Neměla jsem sílu nic říkat, tak jsem po něm hodila vše říkající, pohrdající pohled.
"Jak myslíš. Znovu!"poručil a moje ruka putovala zpátky do oleje.
Tenhle bolestivý cyklus se opakoval stále dokola a dokola. Nakonec jsem už bolest skoro ani nevnímala. Zvládala jsem přemýšlet. Potom jsem přešla i do fáze soustředění a snažila se použít svou moc, ale nešlo to. Na okamžik jsem cítila, jak se moje moc probouzí, ale následně zase zmizela. Co se to sakra děje?
"Tak už si dostala rozum?"smál se mi Lukas.
Sebrala jsem všechnu svou hrdost, odvahu a sílu. Napřímila jsem se a plivla tomu bastardovi do tváře. To byla pro Hermanna poslední kapka. Napřáhl se a vší silou mi vrazil pěstí. Nejprve do břicha a potom do obličeje. Byly to takové šlupky, že mě povalili na zem. Neměla jsem sílu vstát, a tak jsem tam jen tak ležela u nohou těch tří kreténů a čekala, co bude dál.
"Paule, Johne, nechte tu našeho hosta odpočívat a za hodinu mi ji přivedete do laboratoře. Už mi dochází trpělivost!"na důkaz svých slov do mě Lukas kopl a pak odkráčel spolu se svojí osobní ochrankou pryč. Mě tam nechali ležet na podlaze. Popálenou, zmlácenou, unavenou, zničenou. Chtěla jsem umřít, ale v té chvíli jsem se nezmohla ani na to. Jednoduše jsem se dívala před sebe a snažila se oprostit od té bolesti.

Vánoční přání

24. prosince 2015 v 14:01 |  Dotazy a oznámení
Plamínky svíček prozáří domek,
v pokoji zavoní vánoční stromek
a mísy plné cukroví každému sladce napoví,
že nastal večer vánoční,
kdy vyplní se tajné sny.

Krásné Vánoce
vám všem přeje
Miki


Kam dál